Alta Via 1 (IT) – srpen 2023

Alta Via od Lago di Braies. Člověk míní, hory mění.

Počasí tohoto léta bylo značně turbulentní. Jen co jsem opustil po mém cyklovýletu italské Grado rozpoutala se jižně od čech živelná pohroma. Bouřky, nekonečné deště a bleskové povodně. Bedlivě jsme sledovali počasí a v jediné vyskytnuvší se pauze jsem vytvořili operativní skupinu v počtu čtyř osob a vyrazili se pokusit zdolat přechod italských Dolomit slavnou putovní cestou Alta Via 1. 

Utvořili jsme skupinu o počtu dvou týmů. Tým B zanechal svůj vůz na konci stezky a poté se s týmem A vrátil k výchozímu místo u jezera Lago di Braies. To se krásně obejde a pak se stoupá vzhůru do hor. 

Cesta střídavě stoupá a klesá, překonáváte náhorní plošiny, údolí a korzujete po úbočí vysokých hor. Cesta je lemovaná spoustou chat kde je možné přespat a také spoustou míst s pitnou vodou jejíž nouzí jsme na naší pouti rozhodně netrpěli. 

Samosebou, kdo upřednostňuje spaní ve stanu kdesi v ústraní, i to je možné, legálnost je sporná, italové jsou přesvědčeni že od soumraku do úsvitu je to s ohledem na životní prostředí a zásadu „nic zde po mne nezůstane, nikdo nezjistí že jsem tu byl, nic nepoškodím a nikomu neublížím“ zcela v pořádku. Rozhodnutí ponechám na každém. 

Časová náročnost pro přechod Dolomit se liší. Někteří chodí 10km, někteří 20km. Zásadní je rozvrhnout si cestu od chaty k chatě a počítat s alternativním plánem pro případ nepřízně počasí. Počátek naší poutě byl velmi chladný a mírně deštivý. Počasí se nadále nevyvíjelo příznivě. Ne že by stále intenzivně pršelo, ale vzduch se ochlazoval a se stoupáním do tří tisíc metrů se objevil i sníh, což nepřidalo na náladě jak části družstva A tak družstvu B, které mělo ještě jinou potíž, ale k ní se vrátím posléze. Pomalu jsme takto doputovali až k bivaku Bivacco della Pace, což je nádherná bouda přímo ve skále. Krásný interiér, plná vybavení a spousta místa k přespání. Rozbili jsme dočasný výškový tábor a jali se hodovat. K mé nelibosti jsem byl okraden o zbytek gumových medvídků které jsem měl rozvrženy na celou naší pouť a přijít o ně zhruba ve třetině považuju za obrovské neštěstí. Reagoval jsem podrážděným brumláním.

Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli pokračovat. Mezi vrcholy dvou vysokých štítů, po starém dřevěném traverzu ve svahu přímo dolů, suťoviskem, najít někde níže místo k přespání.

Za mne nejkrásnější část cesty. Tyto dramatické scenérie mám tuze rád. S každým ubývajícím výškovým metrem se před námi otevíral v mlze naprosto velkolepý výhled na ohromnou a velkolepou skalní stěnu. To pak člověk vždy pozná že má čest s něčím unikátním a jistě i slavným a tomu bylo tak i v tomto případě, neboť přímo před námi se otevíral výhled na slavnou a opravdu velkolepou Tofanu di Rozes. Viděli jsme ji krásně celou, stejně jako chatu v sedle, vedlejší vrchol a snili o tom že příštího času vyjdeme přímo na ni. To už jsme ale došli pomalu do horského pásma travin a mohli hledat místo k přespání. Našli jsme jedno z mála rovných míst, ale poté jsme slyšeli řeku a průzkumná skupina B poté hlásila, že o pár metrů níže je i krásná dřevěná chata na jejimž zápraží je možné krásně a pohodlně přespat. O dalším místě nocoviště bylo tedy rozhodnuto.

Na lavičce u krásné chaty v krásném údolí nastal čas na bojovou poradu. Mužstvo B hlasilo zásadní potíž s obutím, neboť prudce klesající suťovisko zcela rozmrdalo mužstvu B palec u nohy. Respektive bota, rozumíme si. Část mužstva A vyštěkávala potíž s rozedřenou packou do krve. Zde se sluší přiznat – boty se měly nasadit dříve. S ohledem na riziko boty, počasí a packy, přepočtu na teoretická % rizika a počet zbývajících kilometrů spolu s přihlédnutím na profil trasy jsme se rozhodli pro změnu. Sestoupíme směrem k Cortině d Ampezzo a poté údolím doputujeme do Toblachu kde své putování ukončíme. 

Přátelé a kamarádi, weboví boti, nuž, neřeknu vám jistě nic nového co byste ještě neslyšeli. Není důležitý cíl, ale samotná pouť. A tu jsme si všichni náramně užili. Bylo to intezivní, bylo to krásné a na poslední dny se nám ukázalo i krásné počasí. 

V jednodušším terénu jsme i mohli rapidně zrychlit tempo a semtam i chvíli posedět u chmelomoku, štrůdlu nebo lahodné kávičky. Procházeli jsme místy která už dobře známe a moc si to užívali. Přeci jen, jinak se cestuje na místa která člověk nezná a pak na místa, která už zná ale jen třeba z jiného směru či za jiného ročního období. Tak se mi v hlavě pospojovaly všechny slavné dolomitské vrcholy a ke slavnému Cortinskému kolečku mi už chybí vyšplhat jen na onu samotnou Tofanu di Rozes.

Nu i rychlejší tempo si vybralo svou daň v podobě revolty u části družstva A které začalo proti svižnému tempu chůze protestovat. Pro pohodu v obou družstvech a komfort člena družstva A bylo rozhodnuto o jeho zrychleném transportu v krosně. Bůh žehnej Osprey, tak parádně se v tom nesla že jsem ani pomalu nevěděl o tom, že ji v batohu mám. Na vysvětlenou, byla zcela ok, jen tahle chůze bez cíle ji hrozně nudila, čehož svým útrpným pohledem a mého dobrého srdce pak zneužívala. Když se vytáhl klacík, začala lítat jako pominutá, stejně jako když se chystala večeře nebo rozbalil stan. A takto jsme společně došli až zpátky k autu a tím byl výlet, nikoliv Alta Via 1 , u svého zdárného a krásného konce.

Pro cestu zpět jsem přiřazen k mužstvu B kterému celou cestu vyprávím o mé pouti do Grada na kole – projíždíme totiž notnou část cesty okolo míst která jsem na své cyklistické pouti také míjel. 

 

Stravovali jsme se s pomocí Adventure menu, kaše, instantní jídla, semtam na přilepšenou něco čerstvého, na přilepšenou proteinové tyčinky a jiné tyčinky které mám vyzkoušené plus tak nějak abych plnil svůj kalorický výdej. 

 

Další čtení..