Je to už nějaký čas co jsem v páteční podvečer koukal na nabídku letenek do Tokya s odletem v následujícím pondělí. Kdybych měl platný pas, letím hned. Bez plánu a bez přípravy.
Je to už rok, co mi zazvonil telefon „asi pojedeme fotit do Japonska“ a.. nejeli jsme nikam.
A je to už skoro rok, co jsem na IG nahodil dotaz, kdo poletí se mnou a v únoru pak konečně objednal letenky na podzim 23.
Proč do Japonska? Kvůli dokonalosti, kvůli retrofuturismu a kvůli obřadnosti s jakou chystají čaj či staví své zahrady. Těch důvodů je a bylo víc a je to na dlouhé povídání. Ještě k úvodu musím říct, že vše co se o Japonsku píše je pravda. A vše je tak divoké a krásné jak se jeví z cestopisů a záběru jiných.
Cenově atraktivní letenky bývají v nabídce několikrát ročně. Vykrývají jarní turnusy turistů, kteří touží spatřit rozkvetlé sakury a turnusy na závěr podzimní sezóny, kdy aerolinky dodržují své nasmlouvané letištní sloty i přes ubývající počet pasažerů. Kvetoucí sakury jsou velkým lákadlem, ale i tak jsem se rozhodl pro podzimní termín – to dávalo v šanci spatřit Japonsko ve všech barvách a zároveň zaručovalo snadnější možnosti místní dopravy a dostupnost ubytovacích kapacit.
Zvolil jsem letecké spojení z polských Katowic s přestupem v Istanbulu a nočním přeletem na Tokio – Haneda. Odlet v půlnoc českého času a přílet do Tokya (tvl já furt nevím jestli měkké nebo y) v osm večer času jejich. Ideální linka. Podzimní termín mi navíc poskytl dostatek času pečlivě rozplánovat celou trasu našeho výletu. Abychom vše stihli, rozhodl jsem se přepravovat po Japonsku vlaky. V našem případě to bylo praktičtější a rychlejší než zapůjčení auta. Před odletem je nutné zkontrolovat platnost pasu, z bankovních karet doporučuji vlastnit visu i mastercard a především včasně objednat Japan Rail Pass který zaručuje bezplatné jízdy vlaky státní dráhy a tedy i šinkanzeny. O všem je již na internetu mnoho napsáno a je zbytečné se s tím tady zdržovat. Níže letmo proletím vlastní dojmy a co se kam nevejde, to najde své místo na konci článku.
Samotný trip započal odevzdáním psa na prázdniny a nástupem na noční vlak z Prahy do Krakowa, kam byl na poslední chvíli přesunut odlet. Pak dlouhé čekání v Istanbulu a poté už pohodlný odlet na Hanedu. Na chvíli jsem otevřel knihu, dostal večeři a poté si pamatuju jen nekonečnou Čínu, probuzení k snídani a hypnotizování mapy na sedačce předemnou.
Po přístání a hladkém průchodu imigračním jsem v letištním automatu zakoupil a nabil Suica Welcome kartu která slouží primárně k platbám MHD a je možné ji použít i jako kartu platební, poté místní datovou SIM kartu a jednokolejkou (wow!) odjel do centra Tokya na hotel. Rychlý checkin v parádním hotelu a do postele.
Mnoho známých bědovalo nad očekávatelně vysokou cenou ubytování. Není to pravda. Japonské hotely jsou výrazně noblesnější než české a zároveň mnohem levnější.
1. den – Tokio
Abych se pořádně zorientoval a rozhlédl, kór když v takto velikém městě jsem ještě nikdá nebyl, naplánoval jsem jako první bod tokijské návštěvy vyhlídkovou věž. A rovnou tu nejvyšší, a bude li štěstí, zatřese s námi i zemětřesení.
Tokio Skytree
je 634 metrů vysoká budova s vyhlídkovou plošinou cca v její půlce. Detaily, včetně toho jak se vyrovnává se zemětřeseními, si najdete na wiki. Zároveň to byl první kontakt s japonským retrofuturismem, kdy předem objednané lístky se v automatu vymění za jiné lístky a poté je možno nastoupit do řádně organizované fronty návštěvníků kteří čekají na výtah. Vše si organizují místní zřízenci, a to včetně posouvání fronty, uvítání před výtahem, nastupování do výtahu, zmáčknutí tlačítka, vystoupení a směru prohlídky na vyhlídkové plošině. Uf, je to poměrně legrace. A ačkoliv davové akce nikterak nevyhledávám, tady jsem si je užíval. Vyhlídka je to velkolepá, za dobrého počasí je v dáli vidět Fuji, za mírný poplatek vám vyrobí nesmyslnou fotografii a posedět můžete i v kavárně. Město je takto z výšky téměř dokonale bíločerné s modravým filtrem – přesně jako si pamatuju odněkud z dětství.
Sensō-ji
A pak už je čas na něco autentického. A tím je budhistický chrám Sensō-ji. Červený chrám, pagoda, brána, obrovské kadidlo, spousta modlících se lidí. Bizárem je sousedící chrámová ulička s přepestrou nabídkou zboží. Chobotnicema na špejli počínaje, pikačuem bez špejle konče.
Akihabara
Poté byl čas vydat se do čtvrti Akihabara. Akihabara je plná prodejen elektroniky. Kamer, foťáků, objektivů, počítačů, konzolí a všeho co má v sobě alespoň pár elektrických obvodů. S tím se pojí extrémní výskyt nerdů, rozdováděných slečen a nemusíte mít ani tolik štěstí, abyste potkali dvounohou srnku a další jiné bizárnosti. K ním se řadí i Manga kavárny a Maid kavárny. Zde musím uvést, že jsem byl nedobrovolně maid kavárnu nucen navštívit. V přízemí pětipatrové budovy s podezřelým schodištěm zeví elektronická tabule oznamující průměrnou čekající dobu na jednotlivých patrech. Každé patro skrývá jinak vyzdobenou kavárnu. Vybrali jsme si tu nejmíň vytíženou ve třetím patře. Před vchodem jsme chvíli vyčkali frontu, mezitím souhlasili s podmínkami vstupu – nefotit servírky, neobtěžovat, bla bla, plus nějaký zážitkový balíček. Ještě bych rád zmínil, že já si chtěl dát pouze výtečnou kávu. Když si mě někdo vybere, jsem obvykle v pasti. A mě si vybrala ta druhá nejhezčí a zcela nejdivnější servírka. S naprostou příšerně uječenou angličtinou nás uvedla ke stolu. Vstup do kavárny nasládle zapáchal jako klasický holčičí pokojíček dívek v předpubertálním věku života. Slečna nás usadila ke stolu a příšernou angličtinou a naprosto neuvěřitelným nadšením v hlase začala vítězoslavně oznamovat zisk věrnostní kartičky. Zatleskali jsme si. Naprosto obřadně a zpomaleně kartičky vybalovala z obálky a poté se snažila na ně vepsat naše jména. Z Martina byl Mr. Mart. Rozuměl jsem zhruba každý desátý skřek a na čele mi mohutně razil pot. Dívka se dotázala odkud pocházíme. „europe, czechia, czech republic“. Dívka s nadšením odpověděla, že je super že jsme z itálie, že itálie je boží. Ty vole.
NIkdo jsme to nezvládali, a tak si nás převzala nejhezčí servírka která měla naopak angličtinu naprosto krásnou. Kde je česká republika si vygooglila a mile nás poučila jak její název Japonci vyslovují. Pořád jsem měl chuť na onu kávu, ale ani po půl hodině ještě nepřišel její čas. Aktuálně bylo na programu vybrat si z alba fotografií slečnu se kterou chci fotografi. Kurva, já s nikým fotku nechci, já chci moji kávu! 😀 Svou fotografii z alba slečna vytáhla, že je dnes out of office. Prosimvás, všechny japonky na přesvícených fotkách z polaroidu vypadají stejně, a tak, abych neurazil, dlouze a pečlivě jsem vybíral tu nejlíbeznější. Hele nevím, kdyby to byl kluk, nepoznal bych to. Pak nastal konečně čas aby mi donesli kávu, kterou jsem ale nemohl vypít. Prvně jsem si musel vybrat zvířátko které chci karamelem na pěnu nakreslit. Po pěti minutách kreslení kočky jsem musel, tvl nedělám si prdel, fakt ne, zazpívat písničku a k tomu rukama zatančit nějaké srdce, ježiši, já chci jen tu kávu, kurvafix. Párkrát jsem se konečně napil a rázem slyšel v mikrofonu „mr mart, please, picture time on podium..“ No, hele, dojít na pódium, vybrat si z dalšího katalogu pózu, postavit se vedle japonky, sehrát pózu, usmát se do foťáku a konečně si vypít tu kávu. Ježiši, já byl spařenej jak koroptev! Před odchodem jsem fotku dostal krásně vytisklou a zarámovanou v albíčku a mohli jsme jít pryč. Strašně, ale strašně jsem se tomu smál. Pokaždé, co si na to vzpomenu, se tomu hrozně směju 😀 Fotku vám dám raději až úplně dolů.
Pak už byl konečně čas se trochu uklidnit a dojet si do zahrad královského paláce zachytit večerní slunce a domyslet si tisíce kvetoucích sakur.
Na večer jsme se přemístili do čtvrti
Šindžuku.
přes den je to samý business man, s nocí ale čtvrť ožije desítkama karaoke barů a rozličných restaurací. My měli namířeno do části Golden Gai.
Tuto část tvoří několik úzkých uliček s nízkými domky které jsou naprosto narvány miniaturními bary a restauracemi. Já měl zase oči na vrch hlavy a ve všech těch vůních a barvách vybíral kam zaplout na večeři. Nakonec jsem vybral bar s dlouhovlasým sympaťákem, báječným pivem Asahi a rozpáleným grilem.
Najdete na dolní fotce Godzillu?
2. den
Meiji Jingu
časně ráno vyrážíme na duchovní osvětu do šintoistické svatyně Meiji Jingu, kupujeme si nějakou tu věštbu a bloudíme ulicemi přes park Ueno, až do čtvrti Šibuja.
Šibuja
ta je známá především pro lidmi nejvytíženější křižovatku světa a pro sochu věrného psa Hakicha. Hachiko je dojemný příběh a zároveň obehnán plachtou neb rekonstrukce, a tak se jen potěšíme mravenčením stovek lidí pod námi. Za mírny poplatek je možné vstoupit na vyhlídkovou slunečnou terasu. V ceně je drink a je to vlastně fajn punkové místo na chvíli posezení.
Na večer se mi podařilo obstarat vstupenky na moderní umění – teamlab Planets Tokio. Tohle se hrozně složitě popisuje, ale brodíc se po kolena ve vodě to byl velmi intenzivní audiovizuální zážitek, který nedokáže zprostředkovat ani fotka, ani video. Jsem rád, že jsme zrovna tohle nevynechali. Google hodnocení je zcela odpovídající. Za mne rovných 5/5.
3. den
Chureito Pagoda
Po dostatečné aklimatizaci a eliminaci jet lagu, který se nedostavil, nastal čas opustit Tokio a přiblížit se hoře Fuji. Dalším bodem byla zastávka u Chureito Pagody. Cesta vlakem je to poměrně komplikovaná s několika přestupy, a pak samotná pěší cesta je jednoduchá, jen se v tom zorientovat.. zde jsem měl poprvé a naposled smůlu na počasí. Byla nízká oblačnost přes kterou Fuji nešla vidět.
V onom chladném a nepříznivém počasí jsem alespoň podnikl první cestu autobusem spojenou s návštěvou historické japonské vesnice a hlavně s pohledem na první krásně zbarvené japonské javory.
Na další den zněla předpověď počasí opět nádherně, slunečno a teplo. Pokus o výhled na Fuji číslo 2.
4. den
Tenku-no Torii
což je slavná brána s majestátní sopkou Fuji na pozadí. Cesta je zase jednoduchá a rychlá, celou cestu do kopce a pravděpodobně, dle množství zvonečků, které japonci na svých batozích vynášeli, obklopená zástupy medvědů. Já bohužel žádného neviděl, nicméně výhledy byly famózní. Fuji je naprosto velkolepá a nepřehlédnutelná sopkohora . Mohutná, majestátní a krásná. Velmi, velmi! Snad bych tam stál a kochal se doteď. Kójo Okada pravil, že Fuji fotografoval více než 150 000 a i přesto se obával, že nevyužil všechny možnosti jak sopku fotografovat. A je to pravda. z každého místa je dechberoucí a velkolepá.
Potom jsme už zase společně sestoupali do města Kawaguchiko k jezeru se stejným názvem a neméně krásným výhledem a jal jsem se obstarat autobusové jízdenky na nejbližší stanici šinkanzenu.
A zase nastal okamžik pro pár japonských složitostí. Jízdenku na autobus jsem se snažil zakoupit už večer před odjezdem. Bez úspěchu. Googlil jsem statečně, prozkoumával všerůzná fóra, ale nikde jsem nenašel jak si lístky rezervovat a zaplatit online. Na autobusovém nádraží v Kawaguchiko jsem se tedy postavil do předlouhé fronty a během čekání, až příjdu na řadu, jsem zahlédl QR kód vedoucí na webové stránky kde je jízdenky možné rezervovat a zaplatit. Jal jsem se tedy vyplňovat zdlouhavý registrační formulář. Adresa, adresa pobytu v japonsku, registrační údaje, odsouhlasení podmínek, uložení platební karty, nalezení spoje, hodiny odjezdu..další registrační složitosti, potvrzování registrace, potvrzování nalezeného spoje, potvrzování kreditní karty a .. v posledním kroku chybová hláška – nákup jízdenek je možné zaplatit jen v Japonsku vydanou platební kartou. Prozíravě jsem však zůstal čekat ve frontě a u okénka jízdenky úspěšně zakoupil. Tří hodinové čekání jsme vyplnili dortem, nabíjením a kávou. Trochu nás zmátla fronta pro nástup do autobusu, ale řidič si nás bezpečně vyvolal a v davu našel. Cesta samotná už byla pohodová, s výhledem na Fuji a já se těšil do šinkanzenu.
Cesta byla rychlá a úplně v pohodě. Japonská preciznost je příznačná i pro autobusové spoje. Vystoupili jsme ve městě Mishima přímo u vlakového nádraží.
Heh, první průlet šinkanzenu, který ve městě nezastavoval, byl velkolepý. Slabé hučení, ohromný náraz větru a „prásk“. Vlak byl ve vteřině pryč. Neuvěřitelné. Náš přijel zakrátko, precizně zastavil na centimetry – na zemi jsou nakreslené čáry kudy se vystupuje, kudy se nastupuje a kde se má čekat fronta, ale o tom je zase bohatě popsáno na dopravních webech a je to báječné čtení, mohu doporučit. Celkově je „problematika“ a rozličnost šinkanzenů v Japonsku o mnoho složitější a zároveň zajímavější, ale to si načtete jinde, že. Nádherné retrofuturistické tvary, skvěle zpracovaný interiér, prostorné WC, separé koupelna se závěsem.. nádhera. A ta Rychlost? Fantazie.
5. den
Koysan
Časně ráno jsem vyjel z Osaky do Koysanu (Kója) – posvátného místa v japonských horách. Cesta byla na několik přestupů, ale byla moc krásná. Vlak stoupal zajímavými lesy, silniční přejezdy houkaly neznámou symfonií sirén a vše mělo moc fajn atmosféru. Z vlaku bylo potřeba přestoupit na lanovku a z lanovky na autobus, který mne konečně dovezl do Kóji. Tentokrát žádné složitosti, všechno si hlídají zřízenci a nasměrují vás kudy a kam jít, abyste se nikde neztratili.
Okunoin
Mé první ranní kroky vedly na největší a nejposvátnější japonský hřbitov pod prastarými cedry – Okunoin. Tisíce náhrobků porostlých mechem, chodníky z tmavého kamene lemovány kamennými lucernami, pestrobarevné listnaté stromy a zvláštně kouzelná atmosféra.
kromě náhrobků prastarých, jsou na hřbitově i roztodivné náhrobky aktuální, kdy loajální zaměstnanci chtějí být spojení se svým zaměstnavatelem i na jejich věčné pouti.
Na konci hřbitova je mauzoleum Kóbeho Daiši, kde u plápolajících ohňů pod tisícem a tisícem luceren sedí hlasitě modlící se mniši. Okolní vzduch je přenasycen hořící spoustou vonných tyčinek a vše dohromady vytváří zajímavou atmosféru. Byl to dechberoucí zážitek. Fotografování je v mauzoleu zakázáno.
Poté jsem navštívil klášterní zahrady, usedl k obědu a prošel si celý Koysan.
Na cestu zpátky, do Osaky, jsem si chtěl zakoupit kávu. Google mapy mne odkazovaly do podezřelé budovy označené jako prodejna minerálů. A skutečně šlo o prodejnu minerálů ve které však její majitel, japonec již znatelně vysokého věku, prodával i kávu a nabízel k tomu i několik míst k posezení. Dodal jsem si odvahy a objednal si capuccino. Majitel se úkolu chopil velmi precizně a obřadně. Během čekání jsem si stihl všimnout krásně zarámovaného a pyšně vystaveného diplomu dokládající absolvování baristického kurzu. Majitel se dotázal zda si přeji i cukr a sám jej do kávy vsypal a krátkými pohyby zamíchal, opatrně nasadil víčko a s hlubokým úklonem a mnohonásobnými díky mi podal hotovou kávu, obešel pult a doprovodil mne až ke dveřím, které i sám otevřel. Uf!
Do Osaky jsem přijel již se tmou, a tak jsem se rozhodl navštívit ještě vyhlídku v Umeda Sky Building neb potemnělé město z výšky jsem ještě neměl to štěstí spatřit.
6. den
Osaka
V brzké ráno jsem se vydal očíhnout Osacký hrad. Bylo příjemné počasí, a tak jsem si procházel všechny ulice a kochal se vším co vidím. A taky sem se kochal výbornou matchovou zmrzlinou.
A na oběd udon. Před restaurací byla kratší fronta která rychle odsýpala a zřejmým nedostatkem volného místa se nikdo netrápil. Chutnalo to samozřejmě výtečně.
Z města jsem pak zase utekl do přírody, pln očekávání, zda potkám i opice, do parku Minoh.
Nádherný dům na nádherném místě!
A cestou zpátky okouknout jednu svatyni 🙂
Po setmění byl čas prozkoumat zářicí a živoucí čtvrť Osaky Shinsekai.
Spousta lidí, spousta turistů, spousta místních kteří trávili večer u blikajících automatů.
7. den
Kjóto – bambusový les
na tohle jsem se těšil hodně, pravý bambusový les, ač bez pand. Bambus je zajímavá rostlina, na vzrostlejší malé lesy jsem už několikrát narazil, ale tohle bylo větší. Na místě nečekejte mnoho svobody, chodníky jsou jasně vymezené, krátké a úzké a doporučuji přijet velmi brzo ráno, v podstatě co nejdřív to jde, jinak se davům nevyhnete.
Pokud přijedete v pozdním dopoledni, je bambusový les doslova zahlcen turisty. Někteří se pro výbornou fotografii dokáží i téměř pět minut nepohnout.. 😀
V docházkové vzdálenosti se nachází unesco chrám se zahradou Tenrjúdži a návštěvu jeho zahrady jsem pochopitelně nemohl vynechat.
A v další docházkové vzdálenosti je kopec s opicema. Zatím jsem na ně neměl moc štěstí a kopec se hodí pro trénink VO2 max, takže hurá na ně.
Nara
Město Nara je plné posvátných jelenů sika. Jsou všude. Ve městě, v parku, na křižovatkách.. váže se k ním hezká pověst a jsou místními uctíváni. Podrobnosti si už vygooglíte, žejo. Ve městě je možné narazit na prodejce rýžových sušenek na které jsou jeleni zvyklí a můžete je jimi krmit. Za všechny ty roky se naučili i uctivě uklonit a tím si svou krmi zasloužit. Jsou krotcí, ochočení a zároveň důvěřiví, neb vědí, že jim nikdo neublíží.
Potom, co jsem si oběhl celý místní park, byl čas na matcha zmrzlinu číslo už ani nevím kolik. A spolu s ní pomalu do nádherné zahrady Isuien.
Čajový ceremoniál jsem toho dne již nestíhal, a tak jsem pokračoval do staré čtvrti Naramachi.
Tyhle staré čtvrti s dřevěnými domy mají naprosto nezaměnitelné kouzlo a vypadají přesně tak, jak jsem si vždy představoval. Bylo okouzlující ztratit se v místních uličkách, prohlížet si onu architekturu a obdivovat miniaturní zahrady, květy a bonsaje. Ve čtvrti Naramachi je jeden z tradičních domů i zpřístupněný jako muzeum. Vstup je zdarma, u vstupu se vyzujete, obdržíte informační materiály a svévolně si dům procházíte.
Tuhle fantastickou možnost doporučuji nevynechat. Japonské domy jsou skromné, útulné a řemeslně dokonale provedené. Ratanové koberce jsou velmi příjemné, na podlaze ani jedno prkno nezavrzá a malá japonská zahrada uprostřed domu? Fantazie. Kolik deštivých dní bych tam radostně trávil..tohle je přesně to kouzlo Japonska. Krása a obřadnost v naprostých detailech. Za svůj nezištný zájem o Japonskou kulturu a historii jsem si mohl od místní ženy zdarma vybrat origami. Ve své vlastní skromnosti jsem v prvním okamžiku rozmýšlel nad něčím menším, nakonec jsem si ale pod tíhou vědomí, že i tahle dovolená má svůj konec, vybral to největší – srnku, a její dovoz zpátky do čech v neporušeném stavu pojal za bojový úkol v rámci budování českojaponského přátelství.
Dlouhý den jsem zakončil tradiční japonskou večeří na tatami. Co jsem jedl jsem povětšinou netušil, ale vše bylo velmi dobré. Na malovaném podtácku jsem tušil leda tak Naoko a byl to velmi kouzelný závěr dne.
8. den
Kjóto
Fushimiinari Shrine
jen na úvod, ty červené brány, Tori, slouží jako místo k odpočinku pro ptáky, kteří jsou dle šintoismu posly bohů a na svých dlouhých cestách si občas potřebujou odpočinout. Japonci je z vděčnosti nechávají stavět ve svatyních a pak vznikají tyhlety komplexy. A stejně jako u bambusového lesa platí – přijeďte brzy. Zde s drobným bonusem – čím výš v kopci budete, tím bude ubývat lidí. Většina dýchavičných turistů to vzádá po párstech metrech.
Fušimi Inari-taiša je jedna z nejslavnějších svatyní, ve skutečnosti jde o jejich komplex ležící různě po a na hoře Inari, no a ty jsou právě propojeny stezkama které jsou zase plné bran Tori. Chápeme.
Po krásné rozjímající tour jsem sestoupil zase do údolí a narazil na kavárnu se zajímavým názvem – Vermilion. Od to chvíle mi v hlavě nepřetržitě zní Vermilion Pt 2 od Slipknotu a s tím se zapisuji na čekací listinu hostů. Krátké čekací doby nelituji, interiér je nádherný, káva báječná a dezert grandiózní. Stejně tak i servis a milá obsluha. Kvalitně osvěžen jsem pokračoval na trh Nishiki, kde jsem rovnou vyzkoušel Okonomiyaki a vešel do samurajského muzea. Pěkné katany všude, spousta nových informací pro mne a vtipný výklad k tomu.
Kjóto bylo kdysi hlavní město Japonska a historický ráz si zachovává dodnes. Působí výrazně jinak než například modernější Tokio a má v místní kultuře svůj nezpochybnitelný význam. Ani tady jsem nemohl odolat a musel navštívit tu nejstarší historickou část, která sestává z tradičních dřevěných domků a zajímavě umístěné pagody. Proslýchá se, že po 18:00 je možné v této čtvrti, Gionu, potkat geišu.
Gion
Padla další matcha zmrzlina – ježiš, strašlivě miluju zmrzlinu a matcha zmrzlina je boží, fakt boží. A koupil jsem si báječné, ručně vyráběné hůlky. Se suvenýry v Japonsku je to těžké, jestli nechcete nějakou kýčovitou zbytečnou klasiku – magnet ve tvaru fuji, propisku ve tvaru fuji, tužku ve tvaru fuji (všechno se dynamicky mění podle toho kde zrovna chcete nakupovat), převlek policistky, převlek srnky, převlek pikačua..
Od Edity jsem dostal tip na báječnou restauraci, která byla zavřená. Naštěstí hned vedle byl otevřený gril bar. Přepnete japonské menu do angličtiny, ve skutečnosti se nic ale nepřeloží, a tak klikáte na to, o čem si myslíte, že bude fajn. Hodně pomáhá překlad přes fotoaparát google translatoru, ale i tak balancujete mezi názvy „žebro z báby kořenářky – kouzelná flétna“ a tak podobně. Nicméně z nabídky bylo fajn úplně všechno. I to wagyu! Princip je pak jednoduchý a k vidění už i u nás – obsluha vám rozpálí gril, donese objednané suroviny a vy si sami opékáte jak máte rádi. Krásný způsob trávení večera!:) Cestou na hotel jsem ještě ověřil že osacké Hooters má skutečně zavřeno a další den ráno jsme mohli vyrazit na další přejezd šinkanzenem.
9. den
Kanazawa
jedním z důvodů pro návštěvu Kanazawy bylo místní slavné muzeum moderního umění, které však mělo v pondělí zavřeno. No, co naplat. Jal jsem se tedy objevovat další klenoty, které toto město nabízí. A tím je například Kanazawský hrad se zahradou Kenroku-en která je údajně v celé zemi nejkrásnější.
Kenroku-en
zahrada je zpoplatněná a je obrovská. Sakury, slivoně a mnoho dalšího, včetně čajových ceremoniálů v domku nad jezerem.
Nagamachi
stará samurajská čtvrť. Jiná než ostatní a nebývale krásná! Nádherné domy, nádherné zahrady, vše vkusně zařízené a skvěle situované. Tady bych se dokázal procházet celé hodiny. I veřejné toalety jsou v krásné zahradě a ještě vkusnější budově.
Nomura Samurai House
skutečným cílem toulání se starou čtvrtí je však návštěva volně průchozího domu, který vlastnil významný samuraj. Úchvatný dvoupatrový dům s fantastickou zahradou a čajovým ceremoniálem. Zůstal bych se tam kochat klidně zase celý den ..
A pak už byl čas na pozdní oběd. Zcela nenápadný a neoznačený dům s krásnou předzahrádkou, který jsme vybrali zcela náhodně a myslím, že jsme nemohli vybrat lépe.
Vevnitř nás čekal vkusný a jednoduše zařízený interiér. Výběr z ilustrovaného menu byl snadný. Jídlo bylo opět perfektní a forma servírování nádherná. Celou dobu jsem přes skleněnou stěnu sledovat malou zahradu, která k domu náležela. Jako ze sna!
Higashiyama
navečer jsem se naposledy vydal ztratit do nejstarší části Kanazawy mezi mé oblíbené dřevěné domy, toho večera nasvícené slabým světlem lamp. Město bylo téměř opuštěné a přes slabé zdi jednoho z těch domů šlo slyšet tóny mně neznámého hudebního nástroje na kterém své vystoupení odehrávala Gejša.
10. den
Nikkó
ranním šinkanzenem z Kanazawy, přes Nagano, do hor do města Nikkó.
Ráno jsem měl v nádražní pekárně štěstí na nejzajímavější Japonku. V očích čočky s modrou duhovkou a oční stíny jako havraní peří. Dechberoucí.
Cesta do Nikkó byla poměrně dlouhá, včetně závěrečné cesty autobusem. Barevnost přírody to ale plně vynahradila. Zvláště mezi v unesco zapsanými chrámy Tóšógú, Rinnódži a Futurasanem.
a pak ještě výš do hor, pod sopku k jezeru Chuzenji, kde na mne poprvé dolehla únava.
11. den
Nikkó – Tokyo
ráno se potěšit výhledem na jezero, projít se za slunečného dne k vodopádům a sednout si do kavárny.
V poslední Japonskou noc jsem přemýšlel nad tím, co si dovezu domů. Chtěl jsem se vyhnout všem kýčovitým aliexpress zbytečnostem. Převlek srny by asi úspěch nesklidl, natož ten s Pikačuem. Japonským videohrám neholduju, ale vzpomněl sem si na Atari. Pěkná značka s krásně znějícím japonským názvem a ještě hezčím logem ve tvaru sopky Fuji. Jaké to neštěstí když jsem zjistil, že je kalifornská.. tak ani tenhle suvenýr nevyšel .. 😀
V Tokiu je ve čtvrti Asakusa slavná ulice Kappabaši-dóri, dlouhá asi jako václavák a po obou stranách jsou obchody s vybavením pro kuchaře. Sporáky, hořáky, mrazáky, chladničky, keramika, hůlky a .. nože! Z široké nabídky jsem si vybral obchod vizuálně nejatraktivnější, Kama-Asa. Všude byly nože. Ve vitrínách, na zdech, všude nože. Každé s textem odkud pochází, jak byly vyrobeny a k čemu slouží. V cenové relaci od tisícovek jenů až k těm nejvyšším statisícům. Výběrem jsem strávil notnou chvíli, poté mne oslovil místní zřízenec a velmi distingovaným způsobem si mne odvedl ke gumovému stolu, kde s obřadností a klidem předváděl nůž který jsem si vybral. Nabídl mi možnost gravírování nebo vyražení čehokoliv si budu přát a představil mne opodál sedící umělkyni s dlátem a gravírovacím přístrojem v ruce. Zaplatil jsem, čas nutný k vyražení mnou vybraných symbolů strávil nákupem dalších hůlek a po patnácti minutách se vrátil do prodejny si vyzvednout noblesně zabalenou krabičku. V ulici nás ještě odchytla japonská tv dotazující se turistů co si zrovna zakoupil a proč.
Zbytek volného času jsem strávil nákupem jídla do čech a sháněním čelenky se kterou se vraceli hokejisté z Nagána 98. V letadle jsem byl se sympatickou blonďatou Japonkou na trojsedačce sám a cesta zase krásně utekla. Stopover v Istanbulu nebudu ani už rozebírat páč neznám horší a falešnější místo na světě než je právě Istanbul. Jetlag se ozval jen první den po příletu, kdy jsem odpadl v 16:00, ale ničemu to vůbec nevadilo neb odlet zpátky do čech byl naplánován na brzkou ranní šestou hodinu.
Jak sem říkal, vše, co jste o Japonsku kdy kde četli a slyšeli, je pravda. Města jsou čistá, tichá, Japonci zdvořilí, nápomocní, zorganizovaní, anglicky příliš nevládnou, ale to není žádná překážka. Jsou poctiví, vrací do posledního yenu, diškréce nepřijímají. Retrofuturismus je k pousmání, ale vše je funkční a poměrně jednoduše pochopitelné. Až na občasnou překombinovanost s různými automaty a nákupy jízdenek. V Japonsku nenarazíte příliš často na odpadkové koše. Mnohdy jsem tak vše nosil sebou až do příchodu na hotel. Jednou jsem našel koše v metru, zrovna u nich zřízenec uklízel. Jen co jsem přistoupil blíže, zřízenec mne spatřil, uctivě se uklonil a natáhl ke mne ruce s rozevřenýma dlaněma očekávaje přijmout mé odpadky za své.
Každý den jsem nachodil přes 30 000 kroků, užíval jsem si každou vteřinu. Každý strom, každý kopec, každý list, každý kus historie, jídla, zmrzliny.. a hrozně věcí mi chybí. Chybí mi zvuky, vůně linoucí se z restaurací, zdobnost, přesnost, úslužnost i vzájemný respekt.
Mohl bych o tom psát a povídat do nekonečna. Vrátil jsem se naprosto nadšen. Jel bych znova? Jel.
Souhrnně jsem si dovezl asi 3000 fotografií. Všechno je malebné a neuvěřitelně fotogenické, udělal jsem tolik fotek, že jsem nevěděl co dřív, na každém místě by šlo udělat snový portrét, reportáž, či krajinku, ale svůj čas určený pro Japonsko jsem investoval spíše do poznání.
Google Translator přes foťák a google mapy s vyhledáváním spojů jsou pro Japonsko nedocenitelný pomocník.
Celkové náklady cca 42K
(včetně nože, 15k letenka, 7k japan rail pass, každý den jídlo až dvě v restauraci, spousta zmrzliny, kávy, velmi drahý finální nákup potravin do čech, cesta praha krakow, olomouc praha, a noc v istanbulu včetně taxi na a z letiště)
V každém hotelu dostanete zdarma kartáček, zubní pastu, detergenty, občas i nějakou tu legraci do koupele (pěny, soli, nebo co to je), hřeben, špulky do uší, holící strojek, krém na holení a.. PYŽAMO!
Je to téměř k neuvěření, ale srnu jsem v pořádku dovezl až do Prahy. Už v Japonsku jsem přemýšlel do čeho ji dát aby transport v batohu přežila. V seven eleven jsem si koupil v klasické kartónové krabičce nějaký čaj, ten vypil, krabičku vymyl, vystlal toaletním papírem, umístil srnu, zakryl dalším toaletním papírem a krabičku zavřel. Nejdramatičtější část cesty přišla samozřejmě ve vlaku z Olomouce do Prahy, kdy sem srnu musel téměř chránit vlastním tělem, ale je tady, je tady se mnou a neutrpěla žádný šrám. Z Nary do Prahy.