Posledního května jsem vyrazil časně ráno na východ, k rodičům. Pár minut před odjezdem vlaku mi přišla sms o změně rezervace. Zrušený cyklovagón nahradila rezervace celého kupé. Pro mě a pro kolo. Za dementa jsem byl jen pro jednu skupinu matek a to jen do chvíle než zjistily, že pro ně je rezervováno kupé 3 a 4. Raději sem šel do jídelního vozu na snídani. Za chvíli u mne byla zvědavá průvodčí kam že jedu a kolik to kolo stálo. Za hodinu přišla další, jestli nekecám. Matkám jsem pomohl ven s kočárky a mezitím se do kupé nasoukal manželský pár. Kam že jedu a kolik to kolo stálo. V delším rozhovoru nám zabránila průvodčí. S kolem v kupé nemůže být nikdo další, co kdyby na někoho spadlo a ten se pak na ČD finančně hojil? No jo. Pak jsem pomohl dědovi vyndat z prvního kupé elektrokolo. To už sem naštěstí vystupoval v Bohumíně, nemusel nikomu dalšímu vysvětlovat, že nezabírám celé kupé z vlastních pohnutků a posledních 30km odšlapal do Karviné krásně bahnitýma šotolinama podél Olzy.
Večer mě začalo tak pekelně bolet koleno, že jsem nemohl ohnout nohu. Šel sem spát s tím, že ráno vstanu a uvidím. Třeba to bylo jen tou blížící se bouřkou. Koneckonců, už mám na tuhle predikci počasí věk.
1. červen, 182 km
Ráno jsem vstal a koleno se tvářilo být v pořádku. Naplnil sem bidony vodou, do brašny nasoukal tvarohovou bábovku a po páté hodině vyrazil kličkovat Černým lesem k polské hranici.
Nad krajinou se vznášel ranní opar, vzduch byl svěží a tempo rozvážné. Projížděl sem kolem mnoha nově zrekonstruovaných a postavených domů s upravenými zahradami podobnými stylu francouzských zámků. Přes těžbou ovlivněnou krajinu jsem zakrátko vjel do Katowické aglomerace, viděl pár mně nových těžních věží a zastavil k snídani v McDonalds.
MCD nemám moc v oblibě, ale s kolem je to docela dobrý pitstop, navíc mě čekal dlouhý letní den. Za Katowicema jsem najel pár zkratek lesem. Což byla past. Čárkované trasy na mapy.cz jsou totiž písečná past. Mnoho minut jsem tak kolo zoufale tlačil.
Písečné pasti střídaly nově budované parádně široké cyklostezky. Polsko kvapí neuvěřitelným tempem i v tomto ohledu. Po poledni jsem dojel do Olštýna ke slavnému Szlaku Orlich Gniazd na který sem byl hodně zvědavý.
Tady mě stihla první a hned vzápětí i druhá bouřka. Potom přes pole louky a šotoliny do Radomska, kde jsem po 182 kilometrech končil první den.
Radomsko už nespadá pod slezsko a nižší kvalita života je dost vidět. Jako bych se vrátil do starého polska plného rozpadlých neomítnutých domů, starých traktorů a vylítaných vw golfů první generace. Po ubytování jsem si zašel na nákup večeře do Żabki, bo to jest kurwa polski 7-11! Dostal sem pokoj se čtyřma postelema, otočenou televizí do skříně a kolo spalo v místnosti se mnou.
2. červen, 199 km
Začínám zase snídaní v MCD a mířím směrem na Varšavu. Ráno, přesně mezi dvěma vesnicema, uprostřed polí, potkávám totálně opilého týpka v montérkách. Naštěstí mi pod kolo nespadl. Snad už došel kam šel. Oběma směry to bylo k nejbližším domům fakt daleko 😀 Po staré silnici podél dálnice svižně ukrajuju kilometry a sleduju desítky čápů kteří se líně zvedají do vzduchu když usoudí, že už příliš narušuju jejich osobní prostor. V jednom místě vidím v dáli dva velké psy jak jdou po silnici směrem proti mně. Zastavím a čekám co bude. Naštěstí uhnuli na polňačku a můžu jet dál. V lese, podél železnice, mne překvapí troubení slona a povyk opic. To je zvuk který se automaticky spouští krátce před tím, než po dráze projede vlak. Zakrátko potkávám další psy, tentokrát ale už i s majitelkou, po jejím upozornění „tyłko złapie jednego“ jen počkám až odloví jezevčíka a pěknýma šotolinama kolem kvetoucích polí dojíždím do Varšavy.
3. červen, 107 km
Varšava je velkorysá. Široká, vzdušná a s kvantem oddělených cyklostezek. Průjezd městem je tak naprosto snadný. Fascinuje mě, že i přesto někteří silničáři dál valí po hlavní, ačkoliv je silniční provoz jinak poměrně značný.
Ráno čekám na otevření servisu. Po včerejším mnou nezaviněném crashi potřebuju trochu srovnat kolo.. Mladý týpek neumí anglicky, ale vyřídím co potřebuju, jen mi naprosto nesmyslně přefoukne zadní kolo. Další zastávka je ve Varšavském Garminu, kam si jdu koupit nový držák abych z něj vypreparoval mount a použil jej na držák můj. Týpek v prodejně rozbalí nejlevnější mount, všechno mi přemontuje a zaplatit nechce nic. To zas budu o něco víc věrný Garminu!:) Do následného rozhovoru se vloží madam s větou “poland is dangerous”. Chvíli si povídáme a s už tak notným zpožděním jedu dál.
Dneska dám jen 107 km. Na rovince cítím jak mi něco strašlivě cáká na nohu. Je to latex ze zadního kola. Brašna je zcákaná ještě víc. Zakleju a jdu hledat defekt. Nikde. Upravím tlak a pokračuju dál. Ve Wyszkově vidím černé mraky. Zvedá se vítr a kalkuluju, jestli stihnu dojet schovat se na pumpu, nebo ne. 300 metrů před ní chytám downburst jako prase a lituju madam v letních šatech co jede proti mně.
Pak se stavuju uschnout a dořešit cajky v cykloservise, který je hodně retro. Před deštěm se tam schovává i starší madam která si kupuje rukavice a co chvíli odbíhá od prodejce směrem ke mně a radí se, jestli ji dobře sedí na ruce a ve které části by měly být vytlumené. Pak se dostávám konečně na řadu já, ale týpek vůbec neví. Chvíli přemýšlím jestli ho přemlouvat, ať mi půjčí dílnu, ale pak na to píchám a rozhodnu se to vyřešit později. Doteď mám před očima jak při balení věcí držím v ruce centrklíč a přemýšlím, jestli ho brát sebou nebo ne. No, nevzal sem ho, potřebovat ho budu ještě dvakrát ..
V bouřce sem celý promokl a na ubytování to mám ještě dobré dvě hodiny, ale podle satelitu mraky přejdou a tak jedu dál s tím, že mě slunce vysuší. Po opuštěné silnici podél dálnice dojíždím do Ostrów Mazowicka a v totální díře přespím v polském vojenském muzeu. Konfliktům s československem se nevěnuje, takže ok. Na deset minut se zdržím řešením kam zaparkovat kolo, prý ho můžu nechat venku, protože jsou všude kamery, ale radši ať si ho dám dovnitř, do jídelny, kde může zůstat, ale v sedm ráno už musí být pryč, protože snídaně. Povídám, ok, jedu v šest. Recepční i tak dalších pět minut hledají kam by šlo kolo schovat než usoudí, že jestli v šest ráno fakt odjedu, tak to není žádný problém.
4. červen, 189 km
Ráno snídám na pumpě kde jsem i večeřel, obsluha kouká jako kdyby tam cyklistu viděli naposledy při ústupu wehrmachtu. Během snídaně ke mně přiběhne týpek od zaparkovaného AMG a vyzvídá odkud a kam jedu, kouká na kolo, v telefonu hledá fotky a ukazuje mi, že taky jezdí. Naposled projeli s kamarády Chorvatsko. Milé. Tahle část polska už je hodně jiná. Všechno je starší, rustikálnější, spousta dřevěnek, doprava je klidnější, kromě čápů jsou vidět už i krávy a koně.
V Szczuczynie se jdu občerstvit na pumpu a odchytává mne madam v nejlepších letech. Ptá se odkud kam jedu, trasu schválí, prý taky občas jezdí. Varuje mě před dalším nebezpečím co v Polsku může číhat, tedy před neopatrnými řidiči a vyjadřuje obavy co by se dělo kdyby se mi něco stalo. Ubezpečím ji o skvěle fungující detekci nehody Garminu a přátelích, kteří jsou mi v patách. Je spokojená a pochlubí se mi, že pracovala 40 let v bance ve Varšavě. V Rajgrodu zastavím u Žabki a jdu si nakoupit. Vedle mého kola zaparkoval jiný bikepacker, kluk ze slovenska, co jede z Litvy do Varšavy. Čeká ho celodenní protivítr. Kolemjdoucí polák se ptá kolik už máme najeto, obdivně zatleská a mizí v Žabce. Popřejeme si hezkou cestu, naskakuju na kolo a jedu dál na sever.
Stezka mnohokrát uhýbá na naprosto parádní a malebné šotoliny. U opuštěných samot vidím otevřená vrata a na každé zahradě pes. Vyzbrojím se kamenem, ale cestu mi zkříží jen jeden ratlík. Smýknu kolem směrem na něj, dorážení si rázem rozmyslí a je klid.
Uprostřed ničeho najíždím na parádní cyklostezku která za chvíli končí a po další šotolině mířím dál do Suwałki. Na ubytování si konečně vyperu v pračce. V noci příjde déšť a spí se naprosto krásně.
5. červen, 72 km
Déšť ale padá i ráno a bude padat minimálně půl dne. Pomalu vstávám, trochu kontroluju kolo, všechno stejně pomalu balím a pak v dešti dojíždím do naprosto skvělé kavárny, která by se neztratila ani ve Vídni. Schovám se v ní na dvě hodiny čekání, až déšť zvolníkí. V kavárně je poměrně živo a čas ubíhá hezky. Jen bych ho raději trávil jízdou.
Mám spoustu času prozkoumávat internet a dochází mi, kde vlastně jsem. Podle města je pojmenován i Suwałský koridor – poměrně liduprázdná, ale malebná oblast mezi Kaliningradem a Běloruskem, která je považována za strategicky citlivé místo kvůli riziku možné vojenské invaze ze strany východních parazitů. Z Polska a všeho co se postupě kazilo jsem už mírně unavený, a tak jsem pevně rozhodnut dojet dnes stůj co stůj do Litvy. Za městem je už úplně liduprázdno a s těžkými mraky nad hlavou projíždím krajinu, která mi připomíná louky orlických hor – ačkoliv jsem jen nějakých 200 metrů nad mořem.
Přejíždím hranici a jsem poprvé v životě v Litvě. Projíždím opuštěnýma vesnicema, vedle jezera pozoruju v dáli ukradený Kalinigrad a dojíždím do města Kybartai.
V ubytování se nedomluvím anglicky ani polsky, ale pochopím, že mám počkat. Mezitím mi v restaurací nabízí mléko – to je tady taková tradice, pivo, nebo čaj. Zakrátko přijíždí madam, která mi sdělí, že se jim zasekl booking a mají plno, ale může mi nabídnout zahradní chatu jejího bratra. Odjíždíme 2km na neskutečnou zahradu s nádherným srubem. Vevnitř plně vybavená kuchyně, kožená sedačka, sauna, naprostá fantazie. Prý jestli sem s tím ok, že se moc omlouvá. Jen se ujistím, že bratr o mě ví a v noci mě nepříjde zastřelit a zůstávám spát ve srubu.
6. červen, 188 km
Litva je úplně liduprázdná, klidná a po divokém polsku naprosté pohlazení po duši. Nekonečné roviny, semtam od hlavní cesty 200 metrů odbočka a na jejím konci stojí dřevěnka. Vidím, jak kluk vystupuje ze školního autobusu a míří domů. A to sem si myslel, že Karviná je největší díra na světě. Jaká chyba.
Provoz je naprosto nulový a ojedinělí řidiči jezdí pomalu a ohleduplně. Občas narazím na šotolinu s roletama po které se nedá moc jet. Celý den mám v zádech jižní vítr a jede se naprosto parádně. Jen ta nekonečná rovina je trochu ubíjející, jsem rád za každý les a malý hup, nebo i rozpadlou dřevěnku, co chvíli upoutá můj zrak od neustáleho pozorování nekonečných obzorů. V Šakai už musím docentrovat zadní kolo, protože mi rachotí desky o kotouč víc a víc. Blbý centrklíč. Ve fakt retro cykloprodejně to řeší za mě, zřízenec mi odnese kolo někam do patra a deset minut se nevrací. Přemýšlím, co všechno se dá z toho kola za deset minut odmontovat, ale to už se vrací a hlásí úspěch. Připadám si tam s tím kolem až nepatřičně. V nabídce prodejny jsou max authory a nečekaně jeden cannondale na apexu.
Z Šakai musím uhnout trochu na západ, protože nejsem schopný najít jestli je u Gelgaudiškisu nějaký převozník přes řeku a brodit se mi nechce. Řeka má hloubku. Zajížďka vypadá na mapě jako malá kosa, ale těch kilometrů navíc je docela dost. Čerpací stanice tady vypadají, vlastně skoro jako všechno, docela ošuntěle, ale nabídku mají skvělou. Teplá jídla, kávu i iontové nápoje. Nemůžu si stěžovat.
Ve skvělém tempu mířím do cíle v Šiauliai, ale třikrát mě zdržuje déšť a nabírám zpoždění necelých čtyř hodin. Tyhle nad pevninou kondenzující srážky jsou peklo. Nedají se moc predikovat a na radaru je včas nevidíte – páč vzniknou kousek od vás, a tak je nejspolehlivějším indikátorem vlastní zrak. S večerem přijíždím k ubytování u postarších Litevců.
7. červen, 166 km
ráno mě jde z domu vyprovodit děda. Povídá mi „bacha na kočku, ať ji pak nemusím honit po zahradě.“ Vyjdeme ven, za chvíli znova klapnou dveře, kolem proběhne kočka a ve dveřích stojí dědova manželka. Podíváme se na sebe s tím, že je to všude stejné, já si vyzvednu z garáže kolo, balím brašny a děda mě celou dobu pozoruje. Ptá se kam jedu, já alibisticky odpovím, že „dá li počasí na Nordkapp“ a s pohledem na zvednutou pěsť dědy a přání dobré cesty odjíždím. Mám zase vítr v zádech a jede se fakt skvěle. Beru to jako náplast za ten vyprcaný déšť, který mě už fakt sere. Normální déšť je ok, ale tyhle přívaly na silnicích bez krajnice prostě riskovat nechci. Odjíždím z pumpy, je krásně, vítr fouká do zad a čechrá mi vlasy.. kurva, helma! Vracím se pro ni na pumpu.
Směrem k Lotyšským hranicím vypadá Litva divočeji a divočeji, připadám si jako v nějakém historickém filmu z hloubi ruska a je to vlastně hrozně zajímavé.
V Lotyšsku mě zase dostihne déšť. Kolo schovám do plechové autobusové zastávky a jdu se do remízku vymočit. Začnou se zvedat mračna komárů a úkroky, jako Zoidberg, pomalu prchám a vracím se do plechové boudy. Tam si všimnu že je celá obsypaná miliardou komárů. Vzdávám se, skáču na kolo a jedu dál. Za hodinu je bouřka pryč a najíždím první lotyšské šotoliny. Zlepšila se kvalita silnic, příroda je zajímavější a šotoliny krásné.
S dalším deštěm dojíždím do Rigy a ta se mi moc líbí. Zajímavý mix Reykjavíku, Vídně a Sarajeva. Ubytuju se, zapnu pračku a vyrazím si nakoupit večeři. Dneska konečně pizza a hodně vody. Trochu složitěji reviduji zítřejší cyklotrasu. V Lotyšsku se na kole může i po dálnici – je tomu uzpůsobená extra široká krajnice, ale nějak se k tomu neodvažuji a v mapy.com, nejhorší aplikaci na světě, naklikávám mtb trasu. Z počasí a map jsem už trochu frustrován.
8. červen, 115 km
Po báječném spánku a dokonalé regeneraci se soukám do čerstvě vypraného oblečení. Ráno trochu pofotím Rigu, zastavím se v dobré kavárně pro snídani a pak zmizím na lesní stezky – to abych se vyhnul té dálnici.
Stezka lesem je zábavná, ale náročná. Jedu po hranici vojenského újezdu a dojíždím k potoku, který můžu přejít přes spadlý strom, nebo přebrodit. Pro tu legraci jdu přes strom s kolem nad hlavou.
Pokračuju dál, už po trase eurovelo, nádhernou divočinou a najednou se dostávám dovnitř vojenského prostoru. Předemnou zamčená brána a plot, co měří snad jen deset metrů..
tak ho obcházím a jedu dál. Pak dojíždím k další zamčené bráně, asi 100x se ujišťuju že jsem fakt na stezce eurovelo – sem, potkávám i další cyklisty a nakonec přijíždím k žiletkovému drátu, který musím přeskočit. Tvl.
Po téhle pomalé, krásné a vyčerpávající pasáži pak dojíždím k moři a zase další nádhernou, fakt nádhernou stezkou podél moře mířím k ubytování. Tenhle den si užívám fest, krásné šotoliny, dramatické moře, nádherný les, esence gravelování. S bydlením je to horší. Bydlím zase v zahradní boudě která má kolem dokola zasazenou okrasnou trávu. Což je sice vskutku okrasné, ale číhá na ni asi trilión vyprcaných komárů který houfně vzlétne kdykoliv se přiblížím. Sundávám brašny za chůze a snažím se co nejmistrněji vklouznout do dveří. Se mnou proklouznou jen dva komáři, které během večera jednoduše rozplácnu.
9. červen, 90 km
Ráno zase prší. Aspoň nejsou komáři. Vyjíždím o něco později, ale déšť postupuje stejný směrem jako já, na sever. Moc nefouká a déšť se příliš nehýbe. Vjíždím do něj a hledám, kde přečkám až zcela přejde. Trávím na pumpě dobré dvě hodiny. Káva, donut, čaj, donut, burger, čaj. Hezky postupně v čase za sebou.
Pak už mě to čekání nebaví, sedám tedy na kolo, ale zakrátko déšť zase dojíždím. To mě moc nebaví, Estonsko jsem si chtěl užít v lepším počasí, a tak po 90km končím.
V Pärnu konečně pořeším centr klíč. Moc se mi nelíbí jak kolo háže. Týpek se nabízí, že mi to rovnou vycentruje sám. Piplá se s tím hrozně dlouho, precizní práce. Prodává městská kola a vzadu vidím nějaké Authory. Nechce zaplatit, čímž mne uvádí do rozpaků. Chvíli si povídáme, Prahu dobře zná a taky jezdí na výlety. Je to moc milý rozhovor.
Pak, stále v dešti, mířím do další zahradní chatky, ve které přespím. Majitelka pozemku mě vidí někam pěšky odcházet. Prý kam jdu. Na nákup. Prý prší. Prší každý den. Prý to je daleko – asi deset minut, že mě odveze autem. Povídám, že se po devíti dnech hrozně rád projdu. Chápe. Je vlastně moc milá, ubytovávat lidi ji asi fakt baví. V obchodě moc nevím co koupit. Mimochodem, mango je tady asi nejoblíbenější příchuť a vůně obecně. Začlo to Haribo s mangem, pokračovalo mýdlem s mangem, pak čaj s mangem, tvarohové tyčinky s mangem.. Po devíti dnech mám chuť na všechno a potřeboval bych od všeho poloviční porce. Od proteinů, pečiva, slaných věcí, čokolád.. Tak mi aspoň zůstane nákup na večeři i na snídani další den.
10. červen, 153 km
Estonsko je ještě malebnější a modernější než ostatní pobalské země. Potkávám moc krásné dřevostavby a najíždím i velmi hezky upravené cyklostezky. Ráno neprší a užívám si slunce. Fuet ze včera se k snídani hodí báječně 🙂
Oproti původně příznivé předpovědi nakonec i tento den pořád prší a kličkuju mezi bouřkama. Je to protivné a zdržující. Estonsko sem si chtěl užít trochu lépe, ale takhle jen pořád ležím ve windy a čekám v různých přístřešcích než se přeženou malé intenzivní bouřky.
Chci hlavně stihnout trajekt z Talinnu do Helsinek, takže kalkuluju kdy čekat a kdy riskovat blesky. Jen co vjedu do hlavního města Estonska tak mi přestane sram řadit. Baterka, do háje. Úplně sem zapomněl že cyklopočítač mě na stav baterie neupozorní – tak jak jsem zvyklý u hodinek. No, nevadí, skočil tam docela příjemný převod a všechno mě tak rozesmívá, že nakonec dojíždím do přístavu s poměrně velmi veselou náladou.
Nájezd na trajekt byl ohlušující – s partou motorkářů. Na lodi si dvakrát zajdu na večeři, něco strávím na horní palubě a pak hledám, kde bych v helsinkách přespal.
Booking mi už v Talinnu nabízel jen podezřele předražená ubytování a ve Finsku mi hledá jen šest volných míst k noclehu. Váhám, jestli jde o chybu apky nebo nějakou penalizaci, ale ne, je to tak, jen šest ubytování. Z toho jsou 4 hotely za 2 5000 euro / noc, jeden dámský hostel a jeden normální hostel s hodnocením 5/10 a cenou 50E za lůžko v pokoji. Odmítám všechno. Přemýšlím nad noční jízdou do Lahti, je to jen 100km, ale nakonec na Airbnb nacházím další zahradní chatku. V Helsinkách už je poměrně chladno, ale město, i díky fantastickému systému cyklostezek, přejíždím poměrně svižně a zakrátko si odemykám zahradní boudu. Je v ní jen přímotop, postel, jedna polička a tři peřiny. Nad dveřma je pěticentimetrová mezera. Do noci, už se tu tak nestmívá, štěbetají ptáci. Přikrývám se dvěma peřinama a zakrátko usínám. A je to za poslední dobu ten naprosto nejlepší spánek jaký jsem měl.
11. a 12. červen, 0 Km
Probouzím se dokonale odpočatý, ale zase prší. Vítr přestal foukat, mraky se přestaly hýbat a pršet má celé dva dny. Poskočím tak jen 100km do Lahti kde rezignuju a beru si ubytování na dvě noci. Nemá smysl se trápit. Chci si to užít a přežít, navíc, nejedu žádný závod. Lahti je docela nezajímavé město, nicméně také s naprosto fantastickým systémem cyklostezek. Finsko je v tomto nejrozvinutější zemí jakou jsem kdy navštívil. V centru jedu do asijské restaurace all can you eat. Ptám se obsluhy jaký je u nich konkrétní postup, jak to funguje. Angličtinou nevládnou, ale hned ke mně přikládají google translator. Opakuji svůj dotaz a vidím, jak na displeji skáče dotaz, že chci v restauraci pracovat. Za oběd. Hrozně se směju, obsluha chápe, že jde nejspíš o omyl a hezky a trpělivě mi vysvětlí kolik zaplatím a co si vzít můžu, co ne a co se musí dát ohřát s číslem a co ne. Skvěle se najím. V ceně je i box se zmrzlinou, kde nejspíš trhám rekord v množství sežrané zmrzliny na člověka. Pak si jdu nakoupit, vyprat, věnovat se práci a spát. Druhý den zase peru, natáčím, snídám v kavárně – civilně jako člověk, kupuju ponožky (ty předchozí sem zapomněl v polsku v tom válečném muzeu). Přesně podle předpovědi celý den prší, ale na další dny už hlásí konečně slunečno. To vypadá nadějně. V obchodě si kupuju borůvkový džus o kterém pak zjišťuju, že je hnusná borůvková polévka. Ble.
13. červen, 174 Km
Ráno skutečně vysvitlo slunce a já naskočil na umyté a oservisované kolo. Trasa z Lahti do Jyväskyly byla nádherná. Zakrátko jsem z hlavní cesty uhnul na stezku do města Sysma. Jel jsem okolo tisíce tmavě modrých jezer, kolem krásných lesů, rozkvetlých lupin, kolem nekonečných luk, zvědavých koní, kvalitním asfaltem a rychlou šotolinou. Nádhera a fantazie. Slunce pálilo a zároveň foukal chladný severní vítr. O co náročnější, o to krásnější. Tenhle den sem si vážně užil. S protivětrem jsem vystoupal 2000 výškových metrů parádně zvlněnou krajinou. Cestou už nebylo moc příležitostí kde doplnit zásoby, takže kalkuluju a počítám co vézt, co dokoupit, co nabalit.
14. červen, 167 Km
tropické léto pokračovalo i další den. Zase spousta krásy a nádhery. Už postupně ubývá civilizace a musím precizně plánovat kde nakoupit a kolik vody si nabalit sebou. V obchodech si všímám lékořicové zmrzliny. Je naprosto skvělá. Spím v příjemném hotelu někde uprostřed cesty do Oulu. Madam je překvapená, že nejedu na elektrokole a já si užívám její krásnou a srozumitelnou angličtinu bez přízvuku. Jako pokaždé, kdy jsem ve Finsku.
Ptá se, jestli jedu na Nordkapp a varuje mne před množstvím komárů. Zatím je to ale úplně ok. Nejhorší nálety byly v pobaltí.
15. červen, 186 Km
Další náročný prosluněný den. Používám báječný opalovací krém v malém balení a se silným výkonem, ale trochu sem podcenil balzám na rty a mám je od slunce už dost sežehlé. Cestou zase, zase a znova projíždím spoustou krásných míst. Tajga a finský venkov se mi nekouká. Nekonečná borůvčí pod jehličnany, mech, lišejníky, to jsou snad nejkrásnější lesy. Před Oulu vidím na hodinkách, že slunce zapadá až v 23:59, magické. Po tvrdé uježděné šotolině dojíždím ke křižovatce, kde už z dálky svítí cestář ve žlutozeleném reflexním oblečku. Je to ale finka, která potom, co mě vidí, promptně vyskočí s plácačkou v ruce a nápisem „STOP“. Silnice se frézuje a řídí kyvadlový provoz. Je moc sympatická a veselá. Celý den sem víceméně nikoho nepotkal, tak je to milé zpestření. Chvíli si povídáme a já se ptám, jestli si ji můžu vyfotit. Ona se zároveň s dotazem “proč” rozesměje. Svolí. Pak už dojedu jen pár stovek metrů a jsem v cíli. Spím v příjemně zařízeném domku, až mi je líto, že v něm budu jen na jednu noc.
16. červen, 99 Km
Oulu je moc zajímavé město a mě čeká klidný den. Po dlouhé době nacházím kavárnu s dobrou kávou a ujedu zhruba 80km naprosto mimo silnice, jen přes cyklostezky. Neuvěřitelné. Potkávám první sheltii a v obchodě si kupuju lékořicovou zmrzlinu. Dokonalost. Během rozplývání se kolem mne projíždí robot co doručuje zásilky. U přechodu zastaví, rozhlédne se a pokračuje dál. Fantazie. Zadní brzda už to vzdala, takže si kupuju nové desky (druhá věc co sem si sebou nevzal). Za městem hrají madam beach v plavkách. Pak narážím na první ceduli „pozor, jste v oblasti výskytu sobů“ a podél moře dojíždím ke krásné útulně, kde dnešní pohodová jízda končí.
17. červen, 84 Km
V noci na mě trochu pršelo a ráno je ještě sychravo. Projíždím další z řady nekonečně krásných šotolinových úseků. Jak já to finsko mám rád! Po vydatné snídani se do mě dává nějaká zima, tak se převlékám do dlouhého a zabalím se i do membránovky. V Kemi zapadnu do skandinávského Hesburgeru a nemůžu se odtamtud vykopat. Dolehla na mě nějaká únava a chlad. Jako na podzim, když se člověk vrátí ze zimy do tepla a padne na něj strašný spánek. Snažím se to rozpít čajem a rozhýbat. Že by se do mě pouštěla nemoc si nepřipouštím. Jedu jen kratší etapu a skončím po 84km u řeky u nádherného přístřešku s ohništěm kde se osuším, ohřeju, opeču něco k jídlu a těším se do Rovaniemi.
18. červen, 82 Km
Zkracuju vzdálenosti před finišem, abych nabral sil. Spánek léčí a ráno se probouzím sice trochu vykouřený, ale svěží. Dneska to doklepnu do Rovanemi, na hranici polárního kruhu. Trochu prší a cesta je jednotvárnější, sleduju tak jen rychle tekoucí řeku a malebně rozeseté domy podél. V Rovaniemi jsem byl asi osmkrát, teď ale poprvé v létě. Jsem zvědavý a těším se. A taky sem si pronajal bydlení se saunou do které se těším ještě víc. Kupuju si pár plechovek Lapin Kulty, to už k sauně patří, k tomu skvělý anýzový chléb a užívám si klidný a pohodový večer. Na delší dobu poslední závan luxusu a věřím, že další den mi bude definitivně lépe.
19. červen, 93 Km
Od rána svítí slunce. Je trochu chladný vzduch, ale nic hrozného. Chvíli se motám v santově vesničce a hledám soby. Ti jsou ale asi na Mallorce. Pokaždé mě baví sledovat zmatené lidi uprostřed santova náměstí jak se rozhlíží a čekají, jestli někde něco uvidí nebo narazí na něco aspoň trochu zajímavého. Nabírám směr sever, překračuju hranici polárního kruhu a na zahradě jednoho z domů se prochází mohutný sob. Konečně. Fotím, blbě na mě čumí, rozbíhá se ke mně, tak jedu raději zase dál. Silnice je dlouhá, rovná, hezky zvlněná. Lidem stále odpovídám, že jedu prostě na sever a dá li bůh a hlavně počasí, dojedu snad na Nordkapp. Ale mohlo by mě potkat horší počasí, než bylo doteď? Po nemoci, která se snad o mě pokoušela v předchozích dnech, ani památky, i tak jsem ale opatrnější.
20. červen, 84 Km
Hrozně fouká, takže jedu strašně pomalu. Na oběd to zatočím na klasickou pumpu s bistrem, kde si dávám pizzu. Dostanu ji s krevetama, které moc nemám rád, ale na cestě se jídlo neodmítá. Pak otevřu IG a zase raději, ač motivován, jedu dál. Heheh, heh, hehe. Dneska mě čeká oslava letního slunovratu s bláznivými finy. Kdysi jsem viděl v biografu báječný horor midsommar a od té doby toužím tenhle svátek zažít. No, na severu finska je trochu jiný než v mnou idealizované švédské variantě, takže koukám jak se zpívá finská hymna, jak zapalují nesourodou hromadu dřevěných palet a pak se postupně finové přibližují ohni blíž a blíž a to je vlastně celé. No nic, zážitek i tak. S květinami ve vlasech vidím jen jednu finku, ale než k ní stihnu dojít, jestli si ji mohu vyfotit, tak je zmizelá.
21. červen, 155 Km
Tenhle den je ve finsku svátek a všude mají zavřeno. S tím sem moc nepočítal. Kalkuluju se zásobama a jediné riziko vidím s vodou, ale té je případně všude kolem mě dost. Čeká mě nejdelší úsek mimo civilizaci. Cestou vidím sobí farmu, prý jídlo a ubytování, ale vypadá podivně. Němci s obytňákem, kteří k farmě zahnuli a pak zase odjeli, mě trochu znejistili, ale zkusím to. Obrovská budova je prázdná, vcházím do kavárny kde sedí tři lidé a pulty jsou prázdné. V rohu vidím nějaké dorty, to už jde ke mě jeden z finů a ptá se, čeho žádám. Postaví předemne džbán s vodou „pij!“. Nakonec přichází i obsluha a můžu si koupit i nějaké limonády a domácí dorty. Když odcházím, jeden z finů se směje, že jsem ruský agent. Já se nesměju. Když se venku balím a přelévám fantu k ionťákům do bidonů, vybíhá ten první z finů, omlouvá se za kamaráda, zajímá se o moje kolo a povídá, že taky jezdí. Doporučuje mi nedaleké traily. Říkám, že jsem v posledních dnech viděl spoustu lidí s fully a tak jsem koukal na mapu, kam s tím jezdí. Nadšeně mi vypráví, že přesně tyhle traily myslí a minule tam málem trefil baby raindeer uprostřed stezky. Má mikinu Suomi 39-45 a já vůbec nejsem schopný ho někam zařadit. Přelil sem zbytek pití do bidonů a jedu dál. Dneska svítí slunce, ale je fakt děsná kosa. Vítr je příšerný a mrznou mi nohy a špičky uší. Přemýšlím, co si ještě obleču a hned chvíli na to vidím, jak se na zahradě domu opaluje finský pár v plavkách. No, čas na zimní boty a kuklu. Ze zahrad na mě často mávají lidé. Z tajgy se stala tundra a kousek před norskýma hranicema přespím.
22. červen, 184 Km
Krajina je stále více a více severská, domy úplně mizí a potkávám jen soby. Norská hranice. Neuvěřitelné. Nehostinnou tundrou dojíždím do města Kautokeino. Vypadá to tu hodně jinak. Domy na nohách, bordel, čtyřkolky, šestikolky. Na pumpě si dávám parádní hotdog a kupuju nějaké zásoby. Platím na české poměry docela dost, necelých 500 korun. Ale norských. Takže přes 1000 českých 😀 tvl.
Podél široké řeky, nebo snad přehrady, mířím severněji a až na občasná sobí stáda je cesta poměrně monotónní, ale to je u tundry běžné. Ze silnice E45 mohu uhnout na starou poštovní cestu, která vede srdcem tundry. Má to být nádherný kus cyklostezky, tak ji vyzkouším. Najít, kde začíná, je docela těžké. Hned na prvních metrech se ale bořím do podmáčené půdy a s každým dalším metrem to je horší a horší. Nedá se nic dělat, musím to vzít po silnici. To mě mrzí hodně, ale jen do chvíle než zjistím, že jde o parádní sjezd mezi skálama. Navíc se krásně vyčasilo. Spousta kilometrů skvělou rychlostí. Užívám si každou zatáčku v západu slunce. Jen co vyjedu ze soutěsky, jsem jako v jiném světě. Kolem mě jsou zase stromy, teplo, slunce, krásná pozdně jarní krajina. Tundra zmizela a vrátila se tajga, což mě nabíjí energií a mám radost. Každá změna prostředí nebo státu je na cestě příjemné zpestření. Spím u řeky vedle krásného přístřešku.
23. červen, 120 Km
Alta je poměrně velké město se spoustou obchodů. Dlouze a dobře snídám a nakupuju zásoby na další dva dny. Z Alty cesta dlouze stoupá a tím zase opuštím jarní krajinu a vracím se zpátky do tundry. Připadám si jako na Islandu. Kolem mě jsou sněhová pole, opuštěná stavení, fouká ze všech stran a jede se fakt těžce. Místy je krajina nudná a místy neskutečně fascinující. Mnoho bílých sobů, vodopádů a řek. Na odpočívadle jdu využít toalet k servisu, vysypávám obsah kapes, svačím a pročítám propozice. Přijíždí další cyklisti a dáváme se do rozhovoru. Za dalších 19km je vyhlášená restaurace která na google maps dostává hodnocení buď jedné hvězdičky, nebo pěti. Popřejeme si mnoho štěstí a každý zvlášt vyrážíme na cestu s tím, že se třeba potkáme v té restauraci. Jezdí už mnoho obytných vozů jejichž posádky mávají. To je milé. Přijíždím k restauraci. Na kole je nás tam sedm. Dávám si ten největší burger z nabídky a k tomu coca colu. Jídlo je perfektní. Mám hrozný hlad. To už mi zbývá jen 20km k ubytování, velká část z kopce, takže dojíždím po těžkém dni nadmíru spokojený.
24. červen, 126 Km
ráno snídám skromně ze svých zásob a balím co nejvíc vody. Bude to dlouhý a náročný den. Vítr se do mě pořád pouští ze všech stran. Cesta se vlní podél fjordu a od moře fouká pekelně a nevyzpytatelně. Zářezy oceánu do krajiny způsobují, že často vidím na mnoho kilometrů dopředu kudy o pár hodin později pojedu a je to hodně vyčerpávající. Spíš se ploužím. Okolí je nádherné.
Průměrná rychlost mi padá dolů. Dochází mi jídlo i voda a na protější straně vidím město, kde si můžu zase něco dokoupit. Je to pekelně daleko. Zoomuju si to na foťáku, k první větší svačině mě ještě čeká kus krásné cesty.
Před slavným nordkappen tunelem vedle mě zastaví auto s ostravskou spz. Tunel na 3,5km klesá 220 metrů pod úroveň moře a poté, na dalších 3,5 kilometrech, zase stoupá. Dolů je to slušný sešup, nahoru je to pěkná stojka. Dojíždím dědu, který jede s blikačkama po silnici, já na to nemám odvahu a balancuju po úzkém chodníku. Společně svítíme na míle daleko a připadá mi to tak nejbezpečnější. V tunelu je děsná zima a hluk. Občas je slyšet hučení, které připomíná valící se vodu. Ke konci tunelu všechno utichne.
Ještě pár kopců, jeden tunel a jsem ve městě. Spousta autobusů a obrovské výletní lodě. V obchodě kupuju spoustu věcí, sním hodně jídla a vypiju něco redbullů. Oproti pumpám jsou tady už ceny docela příznivé a nabídka zboží poměrně široká. Čekám, že už je to jenom kousek, ale dostávám zprávu, že to bude asi ještě hodně těžké. Množství stoupání mě překvapí. Stoupám do vysokých kopců ze kterých zase zakrátko sjíždím. Jestli včerejšek působil Islandsky a mírně pochmurně, dnes je to barevné a malebné.
Tohle nejde úplně popsat. V jednom sjezdu dorovnává mou rychlost vítr foukající do zad a v naprostém a totálním tichu sjíždím rychlostí 50km/h k moři, a pak zase stoupám zpátky. Mává víc a víc karavanistů a potkávám rozverného chlapce na kole v opačném směru, který na mne radostně z dálky huláká na pozdrav.
Přesně takhle sem si ten konec evropy představoval. Nahoru, dolů, pusto prázdno a jen sluncem zalitá krása a nádhera.
Fotím, fotím hrozně moc. Jednak je to nebetyčně krásné, jednak v protivětru a prudkých kopcích mám dost času a taky už vím, že se blíží cíl. V hlavě mám každý den cesty. V poslední zatáčce mě v protisměru míjí tři cyklisté s obrovskými úsměvy ve tvářích.
Poslední stoupání….
…obrovské parkoviště, Nordkappen hall a konec.
Na závětrné straně si pak sedám na zem, opřený o zeď. Vedle mě francouz, co jel z brna, s příšernou angličtinou. Nerozumím mu vlastně ani slovo, kromě toho, že mu to neřadí. Vypije litr kefíru a jede pryč. Čekám na půlnoční slunce, kdy příjíždí děvčata, vyfotíme se a jdu spát. Je konec. Zítra už nikam nemusím. Viděl sem půlnoční slunce a dojel na Nordkapp.
Milé dívky mne přes Lofoty, Švédsko a Německo dovezou až domů a nemusím tak řešit rozebírání kola, krabici a letadlo. Díky!