Zazvonil mi telefon. Chile? Tak jo. Některé nápady jsou tak blbé, až jsou naprosto fantastické. Z Prahy jsem vyrazil do Mnichova, kde zrovna probíhal Oktoberfest. K mé smůle jsem musel pokračovat na letiště. Krátký skok do Madridu a tam do Dreamlineru směr Sao Paulo – Brazílie. Noční let přes Atlantik utekl jak nic. Přiznám se, aspoň polovinu letu jsem se těšil až si dám slavnou brazilskou kávu, zasměju se tomu a půjdu zase na další let. Nad mlžným oparem vycházelo nádherně zbarvené slunce a já musel aspoň na chvíli z letiště ven, ať se nadechnu těžkého vzduchu a můžu říct, že jsem byl v brazílii i jinde, než jen na letišti. Před letištěm. Káva byla hrozná, ale Pão de Queijo z tapiokové mouky fantastické.
Podivný podzim už byl dávno s předstihem ve vzduchu. Následoval let do Santiago de Chile, ne moc originálně nazvaného hlavního města Chile. Po nekonečném stání na letištní ploše s vypnutou klimatizací byl přelet And za odměnu. Krátce předtím jsem viděl film Sněžné bratrstvo, o nehodě letadla s týmem sportovců do úpatí hory. Znamenité načasování. Nízký průlet nad obřími vrcholy byl naprosto fenomenální. Z pilotní kabiny pravidelně hlásili co je vidět vpravo, co vlevo a spolucestující se hrnuli z jedné strany k druhé. A potom, jako když zemskou desku rázem utne, rovina a klesání na přistání.
Ze Santiaga jsem měl už jen krátký skok poloprázdným letadlem do Concepciónu a tam jsem nějaký čas pobyl. V Jižní Americe začínalo jaro, u nás podzim. A zrovna někdy na jaře tam byly první náznaky.
Nuž, v zahraničí bývají ty východy i západy slunce nějaké barevnější, hezčí, velkolepější, nejinak tomu bylo i v chilském vnitrozemí. Chile je zvláštním mixem všeho, ale žijí tam ti nejveselejší lidé jaké jsem měl zatím šanci poznat. Na dálnici nikoho nepřekvapí někam špacírující velká skupina lidí s kytarou, nebo skříň mezi pruhy, co zrovna odletěla z valníku. V nejospalejší vesnici vám všichni doporučí nejlepší hotdog široko daleko, který ve skutečnosti chutnal fakt odporně a stejně jsem odkýval, ze slušnosti, že fakt dobrý a moc děkuju, že je super, že sem si dal rovnou dva.
Malá holka sedíc s mámou na stráni „hi, im sorry, i dont speak english“, které jsem mohl odpovědět k pobavení jejímu i její mámy svou natrénovanou frází „hola, lo siento, no hablo español“. Skupinka chilanů, živě debatující o tom, ze které země jsem a jakou řečí mluvím. Potom, co mezi sebou vybrali odvážného, který se mě na vše zeptá, začali mezi sebou způsobně šeptat. Viktor z Francie, věčně pobíhající v béžovém africkém oděvu, s bezchybným účesem ovládající snad všechny jazyky světa, rozplývající se nad mou znalostí francouzského pečiva. Madam z foodtrucku, která odkývala objednávku hotdogu a stejně všem nacpala hamburger. Jo, vlastně to jídlo, to jídlo bylo příšerné absolutně všude. Často jsem nacházel různé zbytky ohnišť. V opékání masa chilani naprosto excelují.
A taky dotaz, kolikrát týdně se to stává.
Týdně? Denně!
Ale to trochu předbíhám, protože na začátku, nebo právě začátku konce, nebo nejlépe začátku začátku byl takový zvláštně lhostejný pocit, který jsem měl jen jednou po nějakém léku, kdy jsem koukal z okna a sledoval jak se slunce pomalu otáčí a ptáci zvolna máchají křídly. Od pacifiku do lesů často stoupala mlha a auto projíždělo dálnicí jako letadlo prolétající mraky. Všechno bylo krásně barevné.
V lesích jsem viděl cedule upozorňující na výskyt mých oblíbených pum, nebo levhartů, přičemž jsem seznal, že činčila je vlastně z Chile. Chinchila – Chile, to dá rozum, ne? Proto mi nedával smysl ani dotaz proč ji bráním, přičemž já ji nebránil, já se chtěl jen zbavit nějakého zabarvení v mém vyprávění a mít skutečně ničím neovlivněnou odpověď, to dá přece smysl.
V lesích jsem slyšel ptáky, které z Evropy neznám. Často byly vidět eukalypty, které jsou všude, protože rychle rostou, ale bohužel dobře hoří. Koaly nebyly.
Připadá mi, že jsem to hrozně hezky vysvětlil. „Po celém dni, dni který vypadal, že nepřežijete, si lehnete v brzký večer do čerstvě povlečené postele. Teplota je ideální, venku je tma a tělem se rozlévá příjemný pocit uvolnění všech svalů a padající tíhy stresu. Zítra vás nic nečeká“.
V celém Concepciónu je nekonečné množství kaváren. Náhodně jsem vybral jednu v centru, nedaleko náměstí. Cestou jsem si koupil nakrájené mango a trochu zablokoval dopravu, to je ale v Chile běžné. V kavárně mi otevřel zřízenec a u baru stálo dalších pět číšníků vedle sebe. Já na ně, oni na mě, já na ně – eh, máte otevřeno? Jasně. A tohle byla jedna z nejlepších kaváren v jaké jsem kdy byl. Báječný dezert se slaným karamelem, skvělá limonáda s citrónem mátou a zázvorem, dokonalá káva a cena přesně 0. Naprosto omylem a náhodou jsem vybral kavárnu, kde jsem nemusel platit, neboť byla organizátory domluvena jako homepoint. Odměnil jsem alespoň servis.
A pak k oceánu. Zase ten zpěv ptáků, které jsem neznal. A pak jsem se rozmluvil o tom co fotím a točím a co mi nejvíc zabírá kapacitu, jakou mám z toho obrovskou radost a nasazení, že zrovna jsem tam byl a za týden jedu znova a viděl trochu ten nesouhlasný pohled upozorňující na pramenící snadné opojení a nebezpečí, mávl sem rukou a řekl, že nejsem blbej. Ale jakoby možná kecám, a tak jsem to povídání o volné tvorbě raději rychle utnul, protože o čem bych vyprávěl za rok .. ?
A pak jsem vyprávěl a mluvil sem dlouze. Bylo to vlastně veselé, kromě prvního dne jsme se i dost zasmáli. Překvapila mě i přítomnost emocí, a to nemyslím u mě. Je strašně vtipné kolik lidí mimoděk fakt kulí oči. Po tom tří hodinovém dialogu jsem se dostal k bodu stresu a nervozity, ale při kulečníku tu točící se potvoru nemůžete doklepnout, aby spadla do díry, i když by to bylo jistě řešení na mnoho nerozhodných zápasů. No, ještě že to dopadlo takhle. A vidíte, to mi vlastně nikdo nikdy neřekl a ani mne to nenapadlo.
Některá místa v Chile byla moc fajn. Některá byla blah. Ale tak to je všude.
A pak nezbylo než se vydat na cestu zpátky, která byla ještě divočejší než cesta tam. Z Concepciónu zpátky do Santiaga a odtama do Montevidea v Uruguai. Uruguai je země, kterou mám už delší čas v hledáčku. Stačí přeskočit Andy a rázem vidíte úplně, ale naprosto úplně a totálně jiné lidi. Wow. V Evropě možná jako rozdíl mezi Španělskem a Finskem, ale ještě o kus jiný a o kus větší. Už jsem nevnímal moc ani denní dobu nebo datum. Na nekonečných security rezignoval i na vyndávání vody z batohu a úspěšně s ní prošel až na předposlední let do Madridu.
Dreamliner zatemnil okna a já spadl do toho režimu, kdy si člověk myslí jak vůbec nespal, ale přitom mi uběhly dva 45 minut dlouhé podcasty a já z nich neslyšel ani slovo. V Madridu jsem si dal snídani a doskočil do Mnichova, odkud jsem jel domů.
A co uděláte s tou volnou kapacitou, jak zaplníte to prázdno?
Nijak. Užiju si ten klid.
A pak sem se rozesmál, že kecám, že určitě zas něco vymyslím a já ve skutečnosti vymyšleného měl, ale to už byla zase zima a já každý večer usínal s tím motivem hor a sluncem nad něma, nad tím půlnočním sluncem a soby s mohutným parožím.
V uších mi hrál Manu Chao – Tu Te Vas a byl to hrozně klidný a krásný let. Jezdí se v Uruguai na gravelu?
